1. Úvod
2. Blog
3. Sport na vozíčku

Jakýkoliv handicap (problém) je tak velký, jak velkým ho cítíme, říká vrcholový handicapovaný sportovec Honza Tománek.

---

Kdo je Honza Tománek?

Vrcholový sportovec a Mistr Světa v 70.3 Ironmanu 2017. V patnácti letech se Honza stal účastníkem dopravní nehody, kdy ho srazil nepozorný řidič automobilu. S těžkou situací a získaným handicapem se vyrovnal po svém. Dnes patří k nejúspěšnějším multi-sportovním talentům vrcholového parasportu. Honza svými sportovními výkony inspiruje své okolí, což je mnohdy daleko cennější než vítězství nad soupeři.

Během uplynulých let mnohokrát zvítězil v handcyclingových závodech evropských soutěží. Je několikanásobným Mistrem ČR v časovce jednotlivců i silničním závodě a vítězem Českého poháru. Od roku 2011 je členem reprezentačního výběru ČR. V současné době je však daleko častěji prezentován jako triatlonista a specialista na dálkové běhy na lyžích.

V sérii závodů 70.3 Ironman (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh) pravidelně vítězí v kategorii Physically Challenged, tedy v kategorii pro handicapované sportovce. V porovnání s NEhandicapovanými závodníky se pravidelně umisťuje v první třetině absolutního pořadí.

Honza je historicky prvním Čechem, který na sledgi (běžky pro vozíčkáře) reprezentoval Českou republiku na Světovém poháru handicapovaných. Později se začal specializovat na vytrvalostní běžecké závody. Je jediným Čechem, který dokázal na sledgi dokončit ČEZ Jizerskou 50 a Vasaloppet 90, nejdelší a nejnáročnější běžkařský závod na světě.

Mimo svoji sportovní činnost Honza přednáší jako externí lektor problematiku vrcholového sportu handicapovaných a souvisejících témat na několika vysokých školách. Působí jako motivační řečník a lektor motivačních workshopů. V zájmu popularizace a zlepšení všeobecné informovanosti se účastní různých besed pro širokou veřejnost.

  

V 15 letech jste měl nehodu a zůstal jste trvale upoután na invalidní vozík. Můžete nám říct jen ve zkratce, co se tehdy stalo? 
Vraceli jsme se s kamarádem po silnici z fotbalového tréninku. Nepozorný řidič nás při předjíždění přehlédl a srazil nás. Kamarád na místě zemřel a já měl štěstí a přežil. V hlubokém bezvědomí a s krvácením do mozku jsem byl vrtulníkem transportován do nemocnice. O několik dní později se u mě rozvinul spinální šok a ochrnul jsem.
 
Jak se Vám po nehodě změnil život?
Řekl bych že radikálně a přitom vůbec. Samozřejmě na nohy se už nikdy nepostavím, ale když se nad následky úrazu zamyslím podrobněji, tak se mi život nějak dramaticky nezměnil. Žiju tak, jak jsem byl zvyklý a jak pro mě bylo normální. Sportuji a hledám osobní výzvy. Sním a někdy kloubím dohromady nemožné, ale svůj život miluji a neměnil bych.
 
Jak jste se s tím vyrovnával vy a vaše rodina?
Všechno má svůj čas a s vyrovnáním se s následky nehody to bylo podobné. Nejvíce tíživá byla počáteční nejistota budu-li chodit nebo ne. Najednou nevíte, čí jste a co s vámi bude. Možná si život na vozíku dovedete představit, ale nechcete. Má obrovská vnitřní nejistota samozřejmě působila i na mé okolí, a i když rodina vždy stála za mnou, muselo to být těžké. Relativně krátce po úraze jsem začal sportovat a postupem času jsem pod tíhou sportovních ambicí přestával svůj handicap vnímat, až jsem se dostal do stavu absolutní vyrovnanosti.
 
Jaké to bylo vyrůstat se zdravotním postižením - ve škole, v kolektivu dospívajících?
Úraz se mi stal jako čerstvému středoškolákovi a návrat do školy byl složitý. Většinu denního času jsem trávil rehabilitací a na školu nezbývalo tolik času a proto jsem přes marné snahy vzdal individuální studijní plán na své původní škole a přestoupil na jiné gymnázium, kde individuální studijní plán fungoval podle představ. Následovalo studium Tělovýchovy a sportu na vysoké škole, kde jsem vzhledem k zaměření studia byl trochu za exota, nicméně vlastní handicap mi v ničem nebránil, a tak to vnímalo i mé okolí.
  
Spousta lidí si myslí, že vozíkem život končí, ale není tomu tak. Vy jste toho zářným příkladem. Jak jste se po úrazu dostal k vrcholovému sportu?
Život určitě nekončí, ale je určitě o trošku složitější a náročnější. Po úraze mi sport pochopitelně chyběl a možnost začít sportovat byla výrazným posunem. Zprvu pro mě handcycling představoval především psychorelax a asi i uniknutí od problémů člověka se spinálním handicapem. A to že jsem se začal sportu později věnovat vrcholově, bylo už jen dalším krokem vpřed. 

     

Věnujete se zejména handcyclingu, triatlonu a běžkařským laufům, kde berete tu obrovskou energii dál překonávat sportovní hranice?
Handcyclingem to vše začalo, ale v současné době je to spíše okrajová záležitost, která mi dala velký základ pro dlouhý triatlon i běžkařské laufy. Věnovat se třem sportovním disciplínám na vrcholové úrovni nejde. Snažil jsem se vše nějakou dobu kloubit, ale opakované zdravotní problémy mi dali jasně najevo, že takhle to dál nejde. Musel jsem si stanovit priority a rozhodl jsem se pro triatlon a běžky.
 
Jakého úspěchu si ceníte nejvíce?
Cením si tří a troufám si tvrdit, že jeden bez druhého by se nestaly. V roce 2004 jsem se vrátil coby handicapovaný sportovec na start závodních tratí. Na jaře 2017 jsem dokončil legendární Vasaloppet na sledgi. Tento závod mi změnil život, protože během celé devadesátky jsem několikrát bojoval sám se sebou. Byly pochopitelně i momenty, kdy jsem se na to chtěl vykašlat. Nevzdal jsem se a nalezl tam i sám sebe. Od té doby již nepochybuji sám o sobě a rozhoduji se tak, jak sám cítím. Třetím úspěchem je pomyslná třešnička na dortu a zisk titulu Mistra Světa v 70.3 Ironmanu (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh). 

Co Vás v nejbližší době čeká?
Momentálně mám za sebou dva závody světového poháru ITU Paratriathlon World Cup ve Španělsku a Velké Británii. Před sebou pak start ve Francii a Kanadě. V září budu bojovat o obhajobu titulu Mistra Světa na trati 70.3 Ironmana v jihoafrickém Port Elizabeth.
 
Jak nejraději trávíte svůj volný čas?
Benefitem vrcholového sportu je časté cestování, které je pro mě kořením závodů samotných. Mimo to si užívám gastronomii a rád si zajdu na dobré jídlo.

  

Máte nějaké vaše motto, kterým se řídíte?
Za svůj život jsem zažil už ledacos a ke každé etapě nějaké to motto patří. U mě je vždy spojeno s nějakou vnitřní změnou. Nejprve to bylo uvědomění, že jakýkoliv handicap (problém) je tak velký, jak velkým ho cítíme. Později jsem se přesvědčil, že vítězství vám nedá tolik jako prohra atd. 
 
Co byste vzkázal lidem v podobné situaci, ve které jste se ocitl Vy před lety?
Nevzdávejte se. Každý má možnost volby mezi pasivitou a aktivitou. Já si vybral aktivní přístup k životu, díky kterému jsem svůj handicap přestal vnímat a řešit ho. Buďte silní a držím vám palce!
 
Honzovi moc děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho osobních i sportovních úspěchů.


Přečtěte si také další zajímavé rozhovory:

• Můj život s handicapem
• Rozhovor s odborníkem na téma pánevní dno
• Rozhovor s mistryní světa ve Spartan Race Zuzanou Kocumovou