Můj život s handicapem

16. dubna 2018

Jaký je život s handicapem? Mají lidé vůči handicapovaným stále předsudky? Na tyto i další otázky nám ochotně odpověděla paní Lenka Jiřičná.
Lenka JiřičnáV úvodu rozhovoru se nám paní Lenko prosím trochu představte.
Dobrý den, jmenuji se Lenka Jiřičná, je mi 38 let a od narození trpím dětskou mozkovou obrnou (DMO). Na krátkou vzdálenost chodím o dvou francouzských holích, jinak jezdím na elektrickém skútru. 
Na gymnázium jsem chodila se zdravými spolužáky, což zpočátku nebylo úplně jednoduché. Tehdy jsem se rozhodla využít svého tělesného handicapu v budoucím zaměstnání. Od roku 2009 pracuji v poradenství hendikepovaným. Jsem autorkou webu www.pohyblivost.cz, prostřednictvím kterého mě lidé kontaktují telefonicky či emailem a já odpovídám na jejich dotazy např. ohledně průkazů OZP. Lidé se mě ale ptají třeba i na to, jaké to je vychovávat dítě a být na vozíku? Kromě práce se totiž také věnuji své 4leté dceři.

Jaké to bylo vyrůstat se zdravotním postižením? Ve škole či v kolektivu dětí?
Vyrůstat s postižením není těžké, když máte kvalitní rodinné zázemí. To vám pomůže postavit se dobře na vlastní nohy. Do školky a na základní školu jsem chodila v Brně na Kociánku s podobně postiženými vrstevníky. Zdravé "kámoše" jsem měla vlastně jen v rámci rodiny, ale nezdálo se mi na tom nic divného. 
Své zdravotní omezení jsem si naplno uvědomila až v 7. třídě, kdy jsem nastoupila na první integrované gymnázium. Jak už jsem řekla v úvodu, soužití se zdravými spolužáky nebylo nic lehkého pro nikoho z nás. Spolužáci se mě tehdy např. ptali, proč nemůžu lyžovat nebo proč jsem tak pomalá ve škole? Nevěděli, zda nebo v jakých situacích potřebuji pomoc. Možná se mě i trošku báli (tak jako já jich). 
Za sedm let, kdy jsme se denně vídali, jsme si však k sobě postupně cestu našli a stali se z nás kamarádi. 

Mají lidé vůči postiženým nějaké předsudky?
Lidem s postižením se dnes určitě žije lépe než třeba před 20 lety. Kdo chce, je součástí běžného života, začleněn mezi zdravé, např.díky osobní asistenci nebo tzv. kompenzačním pomůckám
Podle mého názoru ale určité předsudky pořád přetrvávají. Někteří se domnívají, že kdo nemůže chodit anebo mluvit, nemůže zcela jistě ani myslet.

Myslíte si, že se postupem času mění přístup k postiženým? Můžete srovnat např. období před 10 lety a dnes?
Nejlepší ukázkou změny přístupu k postiženým (já raději říkám k lidem se zdravotním omezením) je možná tento příklad: Před 10 lety jdu o dvou berlích po ulici a kolemjdoucí 4letá holčička se ptá maminky, proč tak špatně chodím? Maminka spěchá pryč, na mě se ani nepodívá, své dceři dokonce zakrývá tělem výhled. Stejná situace v dnešní době: Maminka se s holčičkou krátce zastaví, pozdraví mě, pozdraví i dcera a paní řekne: "Paní má nemocné nohy, špatně se jí chodí, tak má takovou motorku. Je nejrychlejší." Holčička se směje, ptá se, zda mě nohy bolí a je na ní i vidět, že by se se mnou svezla. 
Lidé ztratili ostych a berou ty s omezením jako běžné členy společnosti, aspoň většina. Odborná veřejnost jako úředníci, posudkoví lékaři nebo poradci jsou klientům více nakloněni než dříve, snaží se poradit a pomoci. Jiná věc jsou jejich časové možnosti. Přes tato pozitiva musím ale říct, že informovanost a osvěta by mohla být lepší. 

I se svým zdravotním postižením jste si vyzkoušela život v zahraničí. Jak rozdílný byl pro Vás život v Anglii?
Ano, žila jsem 4 roky v Londýně. Naučila jsem se tam anglicky, samozřejmě v běžné rovině, do dneška se díky tomu nebojím mluvit. Naučila jsem se vařit a být samostatná. Nebyla jsem tam s mamkou, která pomáhá, jak může. Musela jsem sama. 
Na život v Anglii vzpomínám ráda. Posunul mě i profesně. Vyzkoušela jsem si práci v denním stacionáři a viděla, že sociální systém je podobný jako u nás, jen rychlejší. Když si chcete půjčit skútr, protože nemůžete chodit, je dostupný v místě vašeho bydliště a hned. U nás je problém najít vůbec v okresním městě půjčovnu skútrů. V Londýně jsem také poprvé svůj budoucí elektrický skútr viděla. Přišla jsem do obchoďáku, tam byl připraven skútr s košíkem vpředu, nasedla jsem a pohodlně si nakoupila. Pak jsem si zavolala taxi pro hendikepované, finančně značně dotované městem a nechala se zavézt domů.
Tady v Brně, kde s rodinou bydlím a pracuji, jezdí taxík pro hendikepované asi rok, ale určitě není dotovaný městem a je to poznat na ceně. Aspoň že vůbec existuje a mám možnost ho využít, i když jedu na skútru. Jinde bych si ani neškrtla a ne vždycky může pomoci rodina. Nemám totiž řidičák.

Vystudovala jste psychologii a dnes pomáháte lidem s handicapem. Jaké jsou vlastně možnosti práce pro handicapované?
Víte, je myslím jeden zásadní rozdíl v zaměstnávání zdravých a hendikepovaných. U zdravých jsem přesvědčena, že kdo pracovat chce, práci najde a maká. Toto u lidí se zdravotním omezením neplatí. Oni často pracovat chtějí, ale nemohou, a to z mnoha různých důvodů, nejen kvůli zdravotnímu stavu. 
Otázka jaké jsou možnosti práce hendikepovaných by vydala na samostatný článek. No, jsou omezené. 

Jaké zdravotní pomůcky denně ke svému životu potřebujete?
Denně používám francouzské berle, v práci notebook, hodně často i auto. Toto jsou kompenzační pomůcky s příspěvkem úřadu práce. Potom jezdím na svém skútru, který financovaly nadace. Dále mám kompenzační pomůcky, které používá skoro každý - myčku a sušičku, ty používám i několikrát za den a taky mi výrazně ulehčují život a kompenzují hendikep.

Jak nejraději trávíte volný čas?
Volného času moc nemám, ale když se podaří, trávím ho nejradši sama a v tichu. Kdo má 4leté dítě, určitě ví, o čem mluvím.

Máte nějaké vaše motto, kterým se řídíte?
Platón říká: "Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní." Já své osobní motto nemám, ale s Platónem souhlasím.

Děkujeme za rozhovor, paní Lenko. Ať se Vám daří!


Přečtěte si i další zajímavé rozhovory:
Sdílení článku:


Kontakty

Dentimed s.r.o.

Družstevní 76
570 01 Litomyšl

Telefon: 461 616 039
Mobil: 601 372 641

Otevírací doba: po-pá od 07:00-15:30

Certifikáty

Recenze ověřených zákazníků | Dentimedshop.cz Chráníme vaše data SSL certifikátem | Dentimedshop.cz

Druhy plateb v našem e-shopu:

  • dobírkou
  • hotově na pobočkách
  • převodem
  • on-line kartou
Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně on-line; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.