Změnil se mi od základu. Hlavně myšlením. Úplně jsem vše přehodnotila. Je potřeba si každý den užít tak, jako by byl poslední. Všechno na světě má svůj význam. Je potřeba s tím tak žít. Otevřel se mně úplně jiný prostor pomoci. Ono to, že zdraví je nejdůležitější, není vůbec klišé.
Svůj handicap na veřejnosti neskrýváte, právě naopak. Jaké jsou reakce lidí?
Ono je potřeba svůj handicap přijmout. Jak říká můj kamarád, to, co bylo, je „ pravěk“. Já osobně s tím nemám vůbec problém.
A když ty nohy jednou nemám, tak proč z nedostatku neudělat přednost? Nemusím chodit na pedikúru, v zimě mně není zima od nohou.....musíte si z toho dělat legraci, jinak by to bylo na zbláznění.
A myslím, že ostatním to může pomoci, když vidí, že někdo ve sněmovně nemá nohy. Musí to být ohromně motivační. Dá se dokázat všechno, když to opravdu chcete.
Jste zakladatelka spolku na pomoc handicapovaným, tzv. spolku pro amputáře s názvem No foot no stress. Jak vůbec vznikl nápad na založení této organizace?
S kamarádem, který také nemá nohy a potkali jsme se v RK NA Malvazinkách, jsme večer seděli venku a přemýšleli, co budeme dělat. Zjistili jsme, že nikdo takový neexistuje, že všichni řeší vozíčkáře, ale amputáře nikdo. (pozn. stránky organizace
www.nofoot.cz)
Kde tento spolek pro amputáře lidé najdou a v čem může pomoci?
Spolek má sídlo u mě doma. Nepotřebujeme kancelář. Fungujeme spíše na telefon, motivačně návštěvou, pořádáním akcí. Vždy záleží na tom, kolik peněz dáme dohromady. Dělali jsme rehabilitační víkend, školu smyku, každý rok Parník na Vltavě, lyžujeme. Neděláme rozdíly, kdo přijde, může být s námi. Členské příspěvky nevybíráme.
Jak nejraději vy sama trávíte svůj volný čas?
Já moc volného času nemám. Nemám čas ani na sport. Když už je chvilka, tak spím nebo jsem se synem. Je mu 10, tak mámu potřebuje. Navíc jsem díky nemoci ztratila dva roky, kdy jsem s ním nebyla. Tak to musím dohnat. Také hodně času trávím s přítelem. Dokonce jsem byla požádána o ruku, takže bude svatba.
Máte nějaké vaše motto, kterým se řídíte?
Mám jich několik hodně pravdivých: "
hlavou zeď neprorazíš“ a s tím souvisí „
všechno potřebuje v životě svůj čas“.
Co byste vzkázala lidem, kteří právě přišli o nohu?
Je těžké pro zdravého člověka představit si, že nemáte nohu...
Zkušenost je nepřenositelná.
Ale když už se to stane.....
věřit pořád v to hezké a jít dopředu. Dávat si malé cíle, ty postupně plnit a ty Vás dovedou k cíli velkému.
Moc děkujeme za rozhovor a přejeme Vám mnoho osobních i pracovních úspěchů.