1. Úvod
2. Blog
3. Rozhovor: V jednadvaceti bojuji s inkontinencí moči i stolice. Nestydím se za své tělo.

Často se nestává, aby se chtěl mladý člověk podělit o zkušenosti se svou inkontinencí. Slečna Lucie nás oslovila sama a její životní příběh je výjimečný. Z jejích slov čiší neuvěřitelná statečnost, nadhled na životními nástrahami a energie pokračovat a všechno zvládnout. Pojďte se s námi na chvíli ponořit do trablí, které jí život nadělil. Lucka sama o sobě říká, že je obyčejná holka, ale jak sami zjistíte, obyčejná není vůbec.


Slečno Lucie, představte se nám prosím.
Zdravím všechny statečné uživatele inkontinenčních pomůcek. Jmenuji se Lucie Václavíčková a je mi teprve 21 let. Ještě než Vás seznámím se svým příběhem, dovolím si poznamenat, že jsem holka jako každá jiná. Momentálně studuji svůj vysněný obor, informatiku. Jsem velký sportovec. Závodně bruslím a nebráním se ani skoku s padákem. Ano, a to vše s vložkami a plenkovými kalhotkami!!!

Jaké zdravotní komplikace Vás od malička trápí a jak s nimi bojujete?
Narodila jsem se na první pohled jako zdravé miminko. To ještě nikdo nevěděl, že se ve mně skrývá vrozená vada. Už v porodnici jsem měla problém s vyprazdňováním. Nebudeme si nic nalhávat, před dvaceti lety by nikoho nenapadlo řešit nekakající dítě. Každopádně moje problémy nikdy nezmizely. Celé dětství jsem jezdila na pohotovost, protože jsem měla plná střeva a za boha s tím nepohla ani laktulóza. Zvykla jsem si nechodit na stolici klidně deset dní. Moje dětská gastroenteroložka dala jasně najevo, že mám vše jen v hlavě a že za to může psychika.

V patnácti letech můj snímek břicha zřetelně ukázal, že moje tlusté střevo má délku přes 3 metry (zdravé střevo má pouhých 1,5 m). Vše bylo ale přece jenom v hlavě! V 19 letech vše nabralo rychlý spád a bolesti břicha se staly neúnosné. Dostala jsem se do rukou chirurga, který mi okamžitě diagnostikoval Hirchsprungovu chorobu. To je vrozená vada střev, která způsobuje, že střevo se prodlužuje, ale bez přítomnosti nervových buněk. Zdravé střevo má na vnitřní straně tzv. klky, jež jsou zásobené nervy a vylučují sliz, který stolici posouvá. To moje střevo bylo z půlky zdravé a z půlky naprosto hladká roura. Dopadlo to tak, že mi byl odstraněn konečník, metr tlustého, část tenkého střeva a slepé střevo. Budou to již dva roky po resekci. Podstoupila jsem 4 vážné operace, které bych nepřála vůbec nikomu. Pro zajímavost, tato nemoc se operuje již u novorozenců.

Víme, že máte zajímavý a náročný koníček - freestylové bruslení. Řeknete nám více?
V životě se mi poštěstilo spoustu věcí, na které jen tak někdo nedosáhne a jsem za to velice vděčná. Jsem reprezentantka ČR ve freestylovém bruslení. Díky bruslení jsem procestovala svět, dokonce i dalekou Čínu. Brusle mě vynesly do jiných sfér, mezi nejlepší z nejlepších. Samozřejmě k tomu patřil každodenní trénink, odřeniny, spáleniny a naraženiny. Za vrchol své kariéry považuji participaci v show Michala Nesvadby FANTAZIE NA KOLEČKÁCH, která se bude konat na podzim tohoto roku. Závodit už nebudu, ale brusle budou stále moje součást.

Jak Vás zdravotní handicap omezuje v životě?
Nemluvím o sobě jako o handicapovaném člověku. Doma říkáme, že jsem trochu rozbitá. Ale co je rozbité, to se dá slepit. První rok po operaci byl opravdu krušný. Dala jsem si pauzu od studia a byla rok doma. V mém případě to udělalo opravdu hodně, protože jsem měla čas svoje tělo pochopit a přijmout. Taktéž jsem si ujasnila, za čím v životě půjdu, takže jsem se učila na příjímačky na informatiku a udělala mezinárodní zkoušky z angličtiny. V klidu jsem rehabilitovala a na měsíc jsem jela do lázní. Dlouhou dobu jsem pauzu od studia brala jako svoji osobní prohru, ale nyní vím, že to bylo to nejlepší, co jsem pro sebe a rodinu mohla udělat. I v současné době jezdím po doktorech z celé republiky, abychom našli řešení pro mou inkontinenci. Jsem šťastná, je to na dobré cestě!
 
Je něco, co Vám ulehčuje život?
Od první chvíle po druhé operaci používám inkontinenční pomůcky, především vložky a plenkové kalhotky. Jak jsem zmínila, nemám konečník, pouze střevo napojené na svěrače. Znamená to tedy, že bojuji s inkontinencí stolice. Musím zaklepat, že dnešek se nedá srovnat se stavem před dvěma lety. Nyní stolici přes den udržím a jdu na velkou, když potřebuju. Ale stále to není stoprocentní, ale tehdy jsem byla naprosto inkontinentní. Trpím také inkontinencí moči, protože se poměry v mém břiše změnily a vznikly srůsty na nervech. Občas používám i jednorázové cévky, protože pro mě není snadné se vymočit. Je to na dlouhou rekonvalescenci, ale pokroky jsou znát.
 
Chtěla byste někomu něco vzkázat?
Ráda bych ze všeho nejdřív chtěla vzkázat mé mamince, že ji děkuji za každou chvíli, kdy se o mě starala. Bude to znít vtipně, ale především ji děkuji za to, že mi mazala zadek krémem na opruzeniny, přebalovala mě a byla se mnou dvacetčtyři hodin denně sedm dní v týdnu, když jsem plakala bolestí.
Všem ostatním bych chtěla vzkázat, že život není fér a nikdy nebude. Obklopte se lidmi, kteří Vás milují takové, jací jste, ať už s plenkou nebo bez ní. Užívejte si každou chvíli života. Dělejte, co milujete, buďte s lidmi, které milujete. Pokud řešíte nějaký zdravotní problém, nenechte se nikým odbýt! Jeďte klidně na druhý konec světa, protože vše má své řešení!

Lucie, moc děkujeme za rozhovor. Držíme palce, aby zdravotní omezení byla stále menší. Přejeme Vám, abyste byla i nadále plná elánu a optimismu. Ať Vás nadále baví freestyle, studium. Ať jste zkrátka v životě šťastná.